Doporučujeme: Nejlevnější domény | Stahovač videí z YouTube | Měření rychlosti internetu | Psí Park | Služby pro Váš web | Levný PHP webhosting | Ruby On Rails hosting

Harry Potter a Relikvie Smrti — Neoficiální český překlad

36. kapitola - Trhlina v plánu

Datum: 2. 8. 2007 22.45 | Autor: Samara | 6046× | Kategorie: Harry Potter a Relikvie Smrti | Komentáře: 26
Ležel opět na zemi, obličejem dolů. Pach lesa mu zaplnil chřípí. Pod sebou cítil studenou tvrdou zem. Obroučky brýlí, které se mu posunuly stranou, když spadl, ho řezaly do spánku. Každý centimetr těla ho bolel a v místě, kam ho smrtící kletba trefila, cítil, že se mu dělá modřina, jako by ho něco tvrdě udeřilo. Ani se nepohnul, ale upamatoval se, kde přesně padl. Levou paži měl zkroucenou v nepřirozeném úhlu a ústa měl otevřená.
Očekával, že uslyší vítězoslavný křik a jásot nad svou smrtí, ale místo toho ovzduší vyplnily rychlé kroky, šepot a starostlivé mumlání.
„Můj pane…můj pane…“
Byl to Bellatrixin hlas, mluvila jako k milenci. Harry se neodvážil otevřít oči, ale ostatními smysly hodnotil svou prekérní situaci. Věděl, že má hůlku stále uloženou v šatech, protože ho tlačila do hrudníku. Okolo žaludku zase cítil něco jako polštář, což mu napovědělo, že neviditelný plášť je stále na svém místě, ukrytý před zraky ostatních.
„Můj pane …“
„To postačí,“ řekl Voldemortův hlas.
Další kroky: několik lidí ucouvlo zpět na svá místa. V naději, že uvidí, co a proč se stalo, pootevřel Harry o milimetr oči.
Voldemort vypadal, že se právě postavil. Několik Smrtijedů od něj rychle ustoupilo, aby se vrátili k zástupu lemujícímu mýtinu. Jen Bellatrix zůstala pozadu a stále klečela vedle Voldemorta.
Harry opět zavřel oči a uvažoval o tom, co právě viděl. Smrtijedi se seběhli kolem Voldemorta, který, jak se zdálo, spadl na zem. Něco se stalo, když udeřil Harryho smrtící kletbou. Copak se Voldemort také zhroutil? Vypadalo to tak. Oba dva nakrátko upadli do bezvědomí a oba dva se teď probrali…
„Můj pane, nechte mě abych –“
„Nepotřebuji pomoc,“ řekl chladně Voldemort a ačkoli to Harry nemohl vidět, představil si, jak Belatrix odtáhla pomocnou ruku. „Ten kluk … je mrtvý?“
Na mýtině se rozhostilo naprosté ticho. Nikdo se k Harrymu nepřiblížil, ale on cítil, že na něho všichni upřeli soustředěné pohledy. Zdálo se, jako by ho ještě více přitlačili k zemi a Harry se děsil toho, že by se mu mohl zachvět prst nebo oční víčko.
„Ty,“ řekl Voldemort, ozvala se rána a slabý výkřik bolesti. „Zkontroluj ho, řekni mi, zda je mrtvý.“
Harry nevěděl, kdo byl vyslán. Mohl jen ležet a s prudce bijícím srdcem čekat, až ho někdo prohlédne, ale zároveň se trochu utěšoval, že se k němu Voldemort bojí přiblížit, protože tuší, že všechno nejde podle plánu…
Ruce, měkčí než očekával, se dotkly jeho obličeje, nadzvedly mu oční víčko a pak se pod tričkem dotkly jeho hrudi, aby zjistily, zda ucítí srdce. Mohl slyšet rychlé ženské oddychování, její dlouhé vlasy ho šimraly na obličeji. Věděl, že cítí, jak mu pod žebry srdce pravidelně bije.
„Je Draco naživu? Je na hradě?“
Šepot byl stěží slyšitelný, její rty byly sotva palec od jeho ucha a hlavu sklonila tak nízko, že mu svými vlasy zakryla obličej před okolními diváky.
„Ano,“ vydechl v odpověď.
Ucítil na hrudi stisk, jak mu tam zaryla nehty.
Pak se odtáhla a postavila se.
„Je mrtvý!“ zavolala Narcisa Malfoyová k přihlížejícím.
Až teď vykřikli, začali jásat, dupat nohama a skrz zavřená víčka Harry viděl, jak se na obloze na oslavu rozprskávají červená a stříbrná světla.
Stále na zemi předstíral mrtvého a pochopil. Narcisa věděla, že jediný způsob, jak jí může být dovoleno vstoupit do Bradavic a najít svého syna, je, být součástí vítězné armády. Už ji nezajímalo, zda Voldemort vyhrál.
„Vidíte?“ zvolal Voldemort k vřavě. „Harry Potter je mou rukou mrtvý a žádný živý člověk mě teď nemůže ohrozit! Podívejte se! Crucio!“
Harry to čekal: věděl, že jeho tělo nenechá v lese na zemi, tenhle důkaz pokoření ukáže Voldemortovo vítězství. Vznesl se do vzduchu, což mu vzalo veškeré odhodlání zůstat bezvládný, nicméně bolest, kterou očekával, nepřišla. Byl do vzduchu vyhozen jednou, dvakrát, třikrát: brýle mu odlétly, cítil, že mu hůlka pod pláštěm trochu sklouzla, ale stále vydržel být poddajný a bez života. Když dopadl na zem naposledy, na mýtině se ozvaly urážky a výbuchy smíchu.
„Teď,“ řekl Voldemort, „se vydáme k hradu a ukážeme jim, jak dopadl jejich hrdina. Kdo vezme tělo? Ne – počkat –“
Ozvaly se nové výbuchy smíchu a za několik okamžiků Harry ucítil, jak se pod ním zem chvěje.
„Ty ho poneseš,“ řekl Voldemort. „Bude v tvých rukou hezky vidět, ne? Zvedni svého malého přítele, Hagride. A brýle – nandej mu brýle – musí být poznat.“
Někdo, úmyslně silně, narazil Harrymu brýle zpět na obličej, ačkoli obrovské ruce ho zdvihly do vzduchu obzvlášť jemně. Harry cítil Hagridovy pláčem se třesoucí ruce, padaly na něho obrovské slzy, zatímco ho Hagrid v rukách houpal, ale Harry se Hagridovi neodvážil, gestem ani slovem, dát najevo, že všechno ještě, prozatím, není ztraceno.
„Pohni se,“ rozkázal Voldemort a Hagrid vyrazil cestou těsně obrostlou stromy a klopýtal ven z lesa. Větve se zachytávaly Harrymu do vlasů i pláště, ale on stále klidně ležel s pusou otevřenou, s očima zavřenýma. V té tmě, kde kolem něj jásali Smrtijedi a kde Hagrid plakal, se nikdo nepodíval, zda je na odhaleném krku Harryho Pottera cítit tep ...
Za Smrtijedy si klestili cestu dva obři; Harry slyšel, jak stromy, když je míjeli, skřípaly a padaly; dělali tolik rámusu, že ptáci s křikem vzlétali k obloze a dokonce přehlušili posměšky Smrtijedů. Vítězné procesí pochodovalo směrem k otevřeným pozemkům a za chvilku Harry podle světla, které mu prosvětlovalo tmu skrz oční víčka, mohl říct, že les začal řídnout.
„BANE!“
Neočekávaný Hagridův výkřik málem Harryho přinutil otevřít oči. „Ste teď šťastný, co, že ste nebojovali, tlupo zbabělejch kobyl? Ste šťastný, že je Harry Potter – m – mrtvej…?“
Hagrid nemohl pokračovat, propukl v nový záchvat pláče. Harry přemýšlel, kolik kentaurů sleduje jejich procházející procesí; neodvažoval se otevřít oči a podívat se. Několik Smrtijedů křičelo na kentaury různé urážky, když je míjeli. O chvilku později Harry ucítil závan vzduchu, jak dosáhli okraje lesa.
„Stůj.“
Harry si myslel, že Hagrid musel být donucen uposlechnout Voldemortův příkaz, protože se trošku zakymácel. Najednou se kolem místa, kde stáli, ochladilo a Harry uslyšel chroptivé dýchání mozkomorů, kteří hlídkovali na kraji lesa. Teď na něj nijak nepůsobili. Skutečnost, že přežil, ho hřála v hrudi jako talisman, jako by se v jeho srdci ukrýval Patron, otcův dvanácterák.
Někdo se k Harrymu přiblížil, poznal, že je to sám Voldemort, protože o chvíli později zaburácel, u Harryho ušního bubínku, jeho kouzlem zesílený hlas tak, že byl slyšet nad celými pozemky.
„Harry Potter je mrtvý. Byl zabit, když utíkal, když se snažil sám sebe zachránit, zatímco vy jste za něj pokládali své životy. Přinesli jsme vám jeho tělo, jako důkaz, jak váš hrdina dopadl.
Válka je vyhrána. Ztratili jste polovinu svých bojovníků. Moji smrtijedi jsou početnější a chlapec, který přežil, je mrtev. Už žádné další boje. Každý, kdo bude dále klást odpor, muž, žena nebo dítě, bude zabit, spolu se všemi členy jeho rodiny. Vyjděte teď z hradu, poklekněte přede mnou a můžete být ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude vám odpuštěno a připojíte se ke mně v novém světě, který můžeme společně budovat.“
Nad pozemky i hradem se rozhostilo ticho. Voldemort byl u něj tak blízko, že se Harry ani teď neodvážil otevřít oči.
„Jděte,“ řekl Voldemort, Harry slyšell, jak se vyrazil kupředu a Hagrid byl donucen ho následovat. Teď Harry pootevřel oči a uviděl Voldemorta, jak před ním kráčí, svého obrovského hada Naginiho, který byl zbavený začarované klece, měl omotaného kolem ramen. Ale Harry neměl žádnou možnost vytáhnout hůlku ukrytou pod pláštěm, aniž by ho přitom nezpozorovali smrtijedi, kteří pochodovali, pomalu ustupující tmou, po obou stranách…
„Harry,“ vzlykal Hagrid. „Ach, Harry … Harry …“
Harry opět pevně zavřel oči. Věděl, že se přiblížili k hradu a napjal uši, aby v něm rozpoznal, přes rozradostněné hlasy smrtijedů a jejich těžké kroky, známky života.
„Stůjte.“
Smrtijedi se zastavili: Harry slyšel, jak se rozestupují do řady naproti otevřenému hlavnímu vchodu školy. I přes zavřená víčka mohl vidět načervenalý plamen, který znamenal, že na něj dopadá světlo ze vstupní haly. Čekal. Každou chvíli ho patrně uvidí lidé, pro něž se pokusil umřít, ležet mrtvého v Hagridových pažích.
„NE!“
Výkřik byl strašlivější, protože nikdy neočekával a ani ve snu by ho nenapadlo, že profesorka McGonagallová může vydat takovýto zvuk. Uslyšel, jak se poblíž zasmála další žena a poznal, že Bellatrix oslavuje zoufalství McGonagallové. Znovu na vteřinu pootevřel oči, viděl, jak se vchod plní lidmi, jak ti, co přežili, vycházejí na práh a před očima svých přemožitelů se přesvědčují o Harryho smrti. Viděl Voldemorta stojícího kousek před ním, jak hladí bílým prstem Naginiho hlavu. Opět zavřel oči.
„Ne!“
„Ne!“
„Harry! HARRY!“
Ronův, Hermionin a Ginnyin hlas byl horší než hlas McGonagallové; Harry nechtěl nic jiného, než zavolat okamžitě zpátky, ale přinutil se tiše ležet. Jejich výkřiky působily jako spoušť, dav přeživších začal křičet a ječel na Smrtijedy nadávky, dokud –
„TICHO!“ zakřičel Voldemort, ozvala se rána a objevil se záblesk jasného světla, všichni byli donuceni ztichnout. „Je po všem! Polož ho dolů, Hagride, k mým nohám, kam patří!“
Harry cítil, jak ho položil na trávu.
„Vidíte?“ řekl Voldemort a Harry cítil, jak kráčí vpřed a vzad, napravo od místa, kde ležel. „Harry Potter je mrtvý! Chápete teď, jak vás oklamal? Nebyl nikdy nic, než kluk, který se spoléhal na ostatní, že se pro něj obětují!“
„Zvítězil nad tebou!“ zaječel Ron a přerušil kouzlo a obránci Bradavic začali opět na vteřinu křičet a volat, dokud jejich hlasy znovu neumlčela mocnější rána.
„Byl zabit, když se pokusil vyplížit ze školních pozemků,“ řekl Voldemort a vychutnával si tu lež, „byl zabit, když se pokusil sám zachránit –“
Voldemort se odmlčel: Harry uslyšel šarvátku, výkřik, pak další ránu, záblesk světla a výkřik bolesti; malinko pootevřel oči. Někdo se uvolnil z davu a zaútočil na Voldemorta: Harry viděl nějakou postavu, jak odzbrojená narazila na zem, Voldemort odhodil soupeřovu hůlku stranou a zasmál se.
„A kdo je tohle?“ řekl s měkkým hadím zasyčením. „Kdo nám dobrovolně předvede, co se stane tomu, kdo bude pokračovat v boji, když je bitva ztracená?“
Bellatrix se potěšeně zasmála.
„To je Neville Longbottom, můj pane! Ten kluk, co tak obtěžoval Carrowovi! Syn bystrozorů, pamatuješ?“
„Á, ano, pamatuji,“ řekl Voldemort a podíval se dolů na Nevilla, který se znovu drápal na nohy, odzbrojený a nechráněný, stál v zemi nikoho mezi přeživšími a smrtijedy. „Ale ty, můj odvážný chlapče, jsi čistokrevný, že?“ zeptal se Voldemort Nevilla, který mu stál tváří v tvář a prázdné ruce sevřel v pěsti.
„A jestli jsem?“ řekl Neville nahlas.
„Ukázal jsi ducha a odvahu a máš vznešený původ. Bude z tebe hodnotný smrtijed. Potřebujeme lidi jako ty, Neville Longbottome.“
„Připojím se k tobě, až zamrzne peklo.“ řekl Neville. „Brumbálova armáda!“ zavolal a odpověděl mu pokřik z davu, který, jak se zdálo, nemohlo udržet ani Voldemortovo tišící kouzlo.
„Dobrá,“ řekl Voldemort a Harry slyšel v jeho hedvábném hlase víc nebezpečí, než v nejmocnější kletbě. „Jestliže je to tvoje volba, Longbottome, vrátíme se k původnímu plánu. Padne to,“ řekl tiše, „na tvou hlavu.“
Skrz řasy Harry viděl, jak Voldemort mávnul hůlkou. O několik vteřin později, z jednoho z roztříštěných hradních oken, vyletělo ven něco, co vypadalo jako znetvořený pták, a přistálo to ve Voldemortově ruce. Chytil naplesnivělý předmět za konec a zatřásl jím a zamával, byl to prázdný a otrhaný: Moudrý klobouk.
„Už nikdy se nebude v Bradvické škole Zařazovat,“ řekl Voldemort. „Nebudou žádné koleje. Znak, symbol a barvy mého vznešeného předka, Salazara Zmijozela stačí všem, nebo ne, Neville Longbottome?“
Ukázal hůlkou na Nevilla, který stál pevně a tiše, pak poslal Klobouk na Nevillovu hlavu, tak že mu sklouznul přes oči. Někdo v davu stojícím před hradem se pohnul a Smrtijedi jako jeden muž, vytáhli hůlky, aby udrželi dav na místě.
„Neville nám tady teď předvede, co se stane každému hlupákovi, který mi bude i nadále vzdorovat,“ řekl Voldemort a mávnutím hůlky způsobil, že se Moudrý klobouk ocitl v plamenech.
Do ranního svítání zazněly výkřiky, Neville byl v plamenech, jako vrostlý do země, neschopný pohybu a Harry to už nemohl déle snášet: musí jednat –
A pak se najednou stalo mnoho věcí.
Uslyšeli povyk od zadních bran školy, který zněl, jako když se stovky lidí hrnou přes neviditelnou zeď směrem k hradu a hlasitě volají bojový pokřik. V tu samou chvíli se Dráp vynořil zpoza hradu a zařval, „HAGGR!“ Na jeho výkřik odpověděli zařváním Voldemortovi obři: běželi k Drápovi jako sloní samci, až se zem otřásala. Pak se ozvala kopyta, drnkání luků a najednou začaly mezi zmatené smrtijedy, kteří vykřikli překvapením, dopadat šípy. Harry vytáhl zpod hábitu neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe, a Neville se také pohnul, vyskočil na nohy.
Jedním hbitým, plynulým pohybem se Neville osvobodil ze strnulosti plápolající klobouk z něj spadl a on z jeho hlubin vytáhl něco stříbrného s třpytivými rubíny na rukojeti –
Seknutí stříbrnou čepelí nemohlo být, přes řev přicházejícího davu, střet obrů nebo dusot kentaurů, slyšet, ale stejně se tím směrem upřely všechny oči. Jediným úderem Neville uťal hadovu obrovskou hlavu, která se ve vzduchu roztočila, zaleskla se ve světle, jenž sem dopadalo ze Vstupní síně, Voldemortova ústa se otevřela v zuřivý výkřik, který nikdo nemohl slyšet, a hadovo tělo se svezlo na zem k jeho nohám –
Ukrytý pod neviditelným pláštěm vyčaroval Harry mezi Nevillem a Voldemortem, dřív než mohl zdvihnout hůlku, štítové kouzlo. Pak se přes všechny ty výkřiky, řev a dupot bojujících obrů ozvalo Hagridovo zavolání.
„HARRY!“ volal Hagrid, „HARRY – KDE JE HARRY?“
Zavládl chaos. Útočící kentauři rozprášili Smrtijedy, všichni prchali k nohám dupajících obrů, burácející posily, které přicházely kdoví odkud, byly blíž a blíž; Harry viděl obrovské okřídlené tvory, jak létají Voldemortovým obrům kolem hlav, testrálové a hipogryf Klofan jim vyškrabovali oči, zatímco do nich Dráp bušil a mlátil; a teď byli kouzelníci, obránci Bradavic i Voldemortovi smrtijedi, přinuceni se vrátit zpět do hradu. Harry vystřeloval po každém Smrtijedovi, kterého viděl, kouzla a kletby což je velmi mátlo, jelikož nevěděli kdo, nebo co na ně útočí, a jejich těla byla pošlapávána ustupujícím davem.
Stále ukrytý pod neviditelným pláštěm, byl Harry vtlačen do Vstupní síně: hledal Voldemorta, uviděl ho na druhém konci místnosti, jak ustupoval směrem do Velké síně, a svou hůlkou přitom stále metal kouzla, posílal kletby vpravo i vlevo, křičel pokyny na své následovníky; Harry vyčaroval více štítových kouzel a Voldemortovy možné oběti, Seamus Finnigan a Hannah Abbottová, uskočily do Velké síně, kde se připojili k boji, který bujel vevnitř.
Teď tu bylo víc, mnohem víc lidí, kteří útočili přes práh, Harry viděl Charlieho Weasleyho dobíhajícího Horacia Křiklana, který měl na sobě stále své smaragdově zelené pyžamo. Vypadalo to, že se vrátili v čele něčeho, co vypadalo jako dav příbuzných a přátel všech Bradavických studentů, kteří tu zůstali bojovat, spolu s majiteli domů a obchodů v Prasinkách. Kentauři Bane, Ronan a Magorian vtrhli do haly s hlasitým klapáním kopyt a za Harrym se vylomily z pantů dveře vedoucí do kuchyně.
Bradavičtí domácí skřítkové se vyrojili ve vstupní hale, řvali a mávali noži a sekáčky na maso, v jejich čele byl, s medailonem Reguluse Blacka poskakujícím na hrudi, Krátura, jeho skřehotavý hlas byl přes ten všechen rámus slyšet: „Bojujte! Bojujte! Bojujte za mého pána, ochránce domácích střítků! Bojujte proti Pánovi zla ve jménu statečného Reguluse! Bojujte!“
Sekali a bodali smrtijedům do kotníků a holení, jejich malé obličeje ožily zlobou a všude kam se Harry podíval se Smrtijedi hroutili pod přesilou, byli přemoženi kouzly, vytahávali si šípy z ran, měli od skřítků pobodané nohy nebo se jednoduše pokusili utéct, ale byli převálcováni přicházející hordou.
Ale ještě nebylo po všem: Harry chvátal do Velké síně mezi válečníky, přitom míjel bojující vězně.
Voldemort byl ve středu bitvy, trefoval se a srážel všechno, co měl na dosah. Harry nemohl přímo vystřelit kletbu, probojovával si cestu stále blíže, pořád neviditelný, ačkoli se Velká síň stále více zaplňovala, jak se všechno, co mělo nohy, dobývalo dovnitř.
Harry viděl Yaxleyho, jak ho George a Lee Jordan srazili k zemi, viděl, jak Kratiknotovou rukou s výkřikem padl Dolohov, viděl Waldena Macnaira, kterého Hagrid hodil přes celou místnost, kde se uhodil o kamennou zeď a v bezvědomí sklouznul na podlahu. Viděl, jak Ron a Neville srazili Fenrira Šedohřbeta, jak Aberforth omráčil Rookwooda, jak Artur a Percy přemohli Thicknesseho a jak Lucius a Narcisa Malfoyovi běží davem, a aniž se pokouší bojovat, volají svého syna.
Voldemort teď bojoval najednou s  McGonagallovou, Křiklanem a Kingsleym, v jeho obličeji se zračila chladná nenávist, jak se kolem něj proplétali a uhýbali mu, neschopní s ním skoncovat –
Bellatrix také stále bojovala, padesát metrů od Voldemorta a stejně jako její pán proti sobě měla hned tři soupeřky: Hermiona, Ginny a Lenka usilovně útočily, ale Bellatrix se jim vyrovnávala, Harryho pozornost se rozptýlila, když vyslala smrtící kletbu tak blízko Ginny, že unikla smrti jen o vlásek –
Změnil směr, běžel raději k Belatrix než k Voldemortovi, ale když udělal několik kroků, někdo ho srazil stranou.
„MOJI DCERU NE, TY DĚVKO!“
Paní Weasleyová v běhu odhodila svůj plášť a uvolnila si ruce. Belatrix se na místě otočila a z plna hrdla se rozesmála, když spatřila svou novou soupeřku.
„BĚŽTE MI Z CESTY“ křičela na tři dívky paní Weasleyová a s napřaženou hůlkou začala souboj. Harry se s úzkostí i pýchou díval, jak se hůlka Molly Weasleyové točila a švihala, Bellatrixin smích ochabl a změnil se ve vrčení. Proudy světla vylétávaly z obou hůlek, podlaha kolem nohou obou čarodějek byla horká a popraskaná ; obě ženy bojovaly na smrt.
„Ne,“ křičela paní Weasleyová, když se k ní rozeběhlo několik studentů, aby jí pomohli. „Běžte zpátky! Běžte zpátky! Je moje!“
Stovky lidí teď lemovaly zdi a sledovaly dva souboje, Voldemorta s třemi protivníky a Bellatrix s Molly, a Harry stál nerozhodně mezi nimi, čekal až bude moci zaútočit a stále se zůstával schovaný, protože si nebyl jistý tím, že by netrefil nevinného.
„Co bude s tvými dětmi, když tě zabiju?“ pošklebovala se Bellatrix a stejně jako její pán poskočila, když kolem ní proletěla Mollyina kletba. „Co když maminka dopadne jako Freddie?“
„Ty – už – se – nikdy – znovu – nedotkneš – našich – dětí!“ zakřičela paní Weasleyová.
Bellatrix se zasmála, stejným rozjařeným smíchem jako její bratranec Sirius, když propadával závojem a najednou Harry věděl, co se stane, ještě před tím, než se to opravdu událo.
Mollyina kletba letěla pod Belatrixinou rozpřáhnutou rukou a udeřila ji přímo do hrudi, přesně nad srdce.
Belatrixin uspokojivý úsměv zamrzl, vyvalila oči: na nepatrnou chviličku času pochopila, co se stalo a pak se svalila na zem, přihlížející dav zaburácel a Voldemort zavřeštěl.
Harry se pomalým pohybem otočil; viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana, jak byli odhozeni zpět, zmítajíce se ve vzduchu, a jak Voldemort, jako obrovská bomba, vybuchl nad porážkou svého posledního a nejlepšího zástupce. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.
„Protego!“ zaburácel Harry a vprostřed místnosti se rozvinulo štítové kouzlo a když se Voldemort rozhlédl po zdroji, Harry ze sebe stáhnul neviditelný plášť.
Ze všech stran se ozývalo ječení a výkřiky překvapení i veselí „Harry!“ „JE NA ŽIVU!“, najednou však utichly. Dav se polekal a najdou se rozhostilo úplné ticho, jak se na sebe Harry s Voldemortem podívali a ve stejnou chvíli kolem sebe začali kroužit.
„Nechci, aby mi někdo jiný pomáhal,“ řekl Harry nahlas, v naprostém tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky. „Má to takhle být. Mám to být já.“
Voldemort zasyčel.
„Potter to tak nemyslí,“ řekl a rudé oči se mu rozšířily. „Tohle on nedělá, nebo ano? Koho použiješ jako štít tentokrát, Pottere?“
„Nikoho,“ řekl jednoduše Harry. „Už nejsou žádné viteály. Jsme tu jen já a ty. Neboť ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu, jeden z nás odejde pro dobro …“
„Jeden z nás?“ zašklebil se Voldemort, celé jeho tělo se napjalo a upřel na něj rudé oči, jako had, který byl překvapen. „Ty se domníváš, že to budeš ty, že? Chlapec, který přežil díky náhodě a díky tomu, že ho Brumbál protěžoval?“
„To, že moje matka zemřela, aby mě zachránila, byla náhoda?“ zeptal se Harry. Stále se oba pohybovali do strany v dokonalém kruhu, udržovali si od sebe stále stejnou vzdálenost a pro Harryho neexistovalo nic jiného než Voldemortův obličej. „Náhoda byla, když jsem se rozhodl na tom hřbitově bojovat? Náhoda byla, že jsem se dnes v noci ubránil, že stále žiju a že jsem se vrátil, abych s tebou bojoval?“
„Náhody!“ zavřísknul Voldemort, ale stále neudeřil, přihlížející dav byl jako přimrazený a vypadalo to, jako by stovky osob v síni, kromě těch dvou, nedýchaly. „Náhody a štěstí a skutečnost, že se krčíš a fňukáš za sukněmi velkých mužů a žen a že mi dovolíš je kvůli tobě zabít!“
„Dnes v noci nezabiješ nikoho dalšího,“ řekl Harry, jak stále kroužili dokola a upírali na sebe oči, zelené na rudé. „Nikdy už nikoho nezabiješ. Nechápeš to? Byl jsem připravený zemřít, abych tě zastavil v ubližování těmhle lidem –“
„Ale nezastavil jsi mě!“
„– myslím, že jsem to udělal. Udělal jsem to, co udělala moje matka. Jsou před tebou chráněni. Nepostřehnul jsi, že žádné z kouzel, která jsi na ně vystřelil je netrefilo? Nemůžeš je už týrat. Nemůžeš se jich dotknout. Nepoučil ses z chyb, viď, Raddle?“
„Ty se opovažuješ –“
„Ano, opovažuju se,“ řekl Harry. „Vím věci, o kterých nemáš tušení, Tome Radle. Vím hodně důležitých věcí, které ty ne. Chtěl bys některé slyšet, předtím, než uděláš další velkou chybu?“
Voldemort nepromluvil, ale stále číhal v kruhu a Harry věděl, že ho drží dočasně v úzkých jako zhypnotizovaného, váhal nad slabou možností, že by Harry vskutku měl nějaké konečné tajemství…
„Je to opět láska?“ řekl Voldemort a jeho hadí obličej se zašklebil, „Brumbálova oblíbená odpověď, láska, která, jak tvrdil, vítězí nad smrtí, tak proč ho láska nezachytila, když padal z věže a nezabránila tomu, aby se dole rozbil na kusy, jako vosková figurína? Láska, která mi nezabránila zašlápnout tvou mudlovskou matku jako švába, Pottere – a nevypadá to, že by tě někdo teď tak miloval, že by skočil do cesty mé kletbě. Takže co ti teď zabrání umřít, když udeřím?“
„Jen jedna věc,“ řekl Harry, stále kolem sebe kroužili, ovíjeli jeden druhého, neoddělovalo je nic jiného než jejich poslední tajemství.
„Jestli to není láska, která tě tentokrát zachrání,“ řekl Voldemort, „musíš věřit, že znáš magii, kterou já ne, nebo že máš mocnější zbraň než já?“
„Věřím, že obojí,“ řekl Harry a viděl, jak se po hadí tvář mihl záblesk obav, který ale okamžitě zmizel; Voldemort se rozesmál a zvuk jeho smíchu, jenž se rozlehl po Síni byl mnohem děsivější, než jeho řev; šílený a bez špetky humoru.
„Myslíš, že znáš mocnější kouzla, než já?“ zeptal se. „Než já, Lord Voldemort, který ovládl magii mocnější, než o jaké se Brumbálovi kdy snilo?“
„Však on o ní snil,“ řekl Harry, „ale byl moudřejší, než ty. Dost moudrý na to, aby se nikdy neuchýlil k věcem, jaké jsi provedl ty.“
„Protože byl slabý!“ vykřikl Voldemort. „Příliš slabý na to, aby se zmocnil toho, co mohl získat, toho, co teď bude moje!“
„Ne, byl chytřejší, než ty,“ řekl Harry, „lepší kouzelník a lepší člověk.“
„Díky mě zemřel!“
„To sis myslel,“ řekl Harry, „ale mýlil ses.“
V davu, který je obklopoval to poprvé zašumělo, jak stovky lidí vydechly najednou.
„Brumbál je mrtvý!“ Voldemort ta slova na Harryho vyštěkl tak prudce, jakoby se mu jimi snažil nějak ublížit. „Jeho tělo se rozkládá v mramorové hrobce tady na školních pozemcích, viděl jsem ho, Pottere, a on se nevrátí!
„Ano, Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry klidně, „ale ty jsi ho nezabil. Vybral si svůj vlastní způsob smrti, několik měnsíců před tíím, než zemřel. Všechno naplánoval s mužem, kterého jsi považoval za svého služebníka.“
„Co je tohle za dětinský výmysl?“ řekl Voldemort, ale stále se neodhodlal udeřit a nespouštěl oči z Harryho.
„Severus Snape nepatřil k vám,“ řekl Harry. „Snape patřil k Brumbálovi, patřil k němu od chvíle, kdy jsi začal pronásledovat mou matku a ty sis to nikdy neuvědomil, protože se to stalo díky něčemu, nedokážeš pochopit. Ty jsi nikdy neviděl Snapova Patrona, že ne, Raddle?“
Voldemort neodpověděl. Oba dva stále chodili v kruhu, jako vlci, kteří se na sebe chystají skočit.
„Snapovým Patronem byla laň,“ řekl Harry, „stejně,jako mé matky, protože on ji miloval, skoro celý svůj život, už od dětství. Měl jsi to poznat,“ řekl Harry a sledoval, jak se Voldemortovy nozdry nadouvají, „požádal tě, abys ji ušetřil, že ano?“
„Chtěl ji pro sebe, to bylo všechno,“ ušklíbl se Voldemort, „ale když zemřela, uznal, že může mít spoustu jiných žen, s čistší krví, které by ho byly hodny –„
„Samozřejmě, že tohle ti napovídal,“ řekl Harry, „ale od chvíle, kdy jí od tebe začalo hrozit nebezpečí, se stal Brumbálovým špehem a jednal proti tobě! Brumbál už dlouho umíral, Snape to jen skončil o něco dřív!“
„Na tom nesejde!“ zavřeštěl Voldemort, který však zaujatě poslouchal každé Harryho slovo. Opět se šíleně zachechtal. „Nezáleží na tom, komu Snape sloužil, jestli mně, nebo Brumbálovi, nebo kolik směšných překážek mi postavili do cesty! Smetl jsem je z je, stejně jako jsem smetl tvou matku, Snapovu údajnou velkou lásku! Ale v jistém ohledu to dává smysl, to jsi ale ty nepochopil!
„Brumbál se přede mnou snažil Bezovou hůlku uchránit, takže naplánoval, že se jejím pravým pánem stane Snape! Ale v tomhle jsem tě předběhl, chlapečku, dostal jsem se k ní dřív, než jsi na ni mohl vztáhnut ruku! Zabil jsem Severuse Snapa před třemi hodinami a Bezová hůlka, Prut Smrti, Hůlka osudu, je má! Brumbálův poslední plán nevyšel, Harry Pottere!“
„Ano, to je pravda,“ řekl Harry. „Máš pravdu. Ale než se mě pokusíš zabít, doporučuji ti, aby ses zamyslel nad tím, co jsi provedl … přemýšlej a pokus se toho litovat, Raddle ...“
„Co to má znamenat?“
Žádná z věcí, které mu Harry řekl, ať už mu něco prozradil, nebo se mu vysmíval, nešokovala Voldemorta tolik, jako tohle. Harry viděl, jak se mu zorničky zúžily do tenké čárky, jak mu kůže kolem očí zbělala.
„Je to tvá poslední šance,“ řekl Harry, „všecho, co ti zbylo … viděl jsem, co se s tebou jinak stane … buď muž … zkus to … zkus se omluvit ...“
„Ty se opovažuješ –?“ řekl znovu Voldemort.
„Ano, opovažuji,“ řekl Harry, „protože Brumbálův plán vůbec neselhal. Selhal jsi ty, Raddle.“
Voldemortova ruka svírající Bezovou hůlku se začala chvět a Harry tu Dracovu pevně sevřel. Chvíle, kterou očekával, už se blížila.
„Hůlka ti stále plně neslouží, protože jsi zabil nesprávnou osobu. Severus Snape nikdy nebyl právoplatným držitelem Bezové hůlky. Nikdy Brumbála neporazil.“
„Zabil –„
„Posloucháš mě? Snape Brumbála neporazil! Naplánovali spolu jeho smrt! Brumbál chtěl zemřít neporažen, aby se tak stal posledním právplatným majitelem hůlky! Kdyby všechno šlo, jak plánoval, moc hůlky by zemřela společně s ním, protože mu nikdy nebyla sebrána!“
„Ale v tom případě mi ji Brumbál v podstatě věnoval!“ Voldemortův hlas se chvěl zlovolným potěšením. „Ukradl jsem tu hůlku z hrobky jejího posledního majitele! Vzal jsem ji proti jeho vůli! Její moc teď náleží mně!“
„Pořád ti to nedochází, Raddle, že ne?“ Nestačí ji jen vlastnit! Není doopravdy tvá, jen když ji držíš, nebo používáš. Nevíš, co říkal Ollivander? To hůlka si vybírá kouzelníka ...Bezová hůlka přijala nového pána, ještě než Brumbál zemřel, někoho, kdo na ni ani nesáhl. Její nový pán ji Brumbálovi vzal proti jeho vůli, aniž si uvědomoval, co dělá, nevěděl, že se mu odevzdala nejmocnější hůlka na světě ...“
Voldemortova hruď se mocně vzdouvala a zase klesala a Harry už cítil tu kletbu, která se chystala přijít, cítil ji uvnitř hůlky, která mu mířila do obličeje.
„Právoplatným majitelem hůlky byl Draco Malfoy.“
Voldemort vypadal na okamžik ohromeně, ale hned se vzpamatoval.
„Ale co na tom záleží?“ otázal se mírně. „I kdybys měl pravdu, Pottere, tak to nic nezmění. Už nemáš hůlku z fénixe, teď záleží jen na našich schopnostech … a až tě zabiju, tak si můžu za Dracem Malfoyem v klidu dojít ...“
„Ale na to už je pozdě,“ řekl Harry. „Svou možnost jsi propásl, já se k němu dostal první. Přemohl jsem Draca Malfoye už před několika týdny a jeho hůlku jsem mu vzal.“ Harry pozvedl hůlku z hlohu a cítil, jak se na ni upínají všechny oči v Síni.
„Takže se to teď všechno vysvětluje, že?“ řekl Harry tiše. „Ví ta hůlka ve tvé ruce, že její poslední pán byl odzbrojen? Protože jestli to ví … jsem právoplatným majitelem Bezové hůlky já.“
Po kouzelném stropě nad nimi se rozlila rudá záře, jak skrze nejbližší okno prosvitl první zářivý paprsek vycházejícího slunce. Světlo ozářilo tváře obou ve stejný okamžik, takže Voldemortova hlava teď vypadala jako rozmazaná skvrna. Harry slyšel jeho hlas, zatímco on sám křičel svou jedinou naději k nebesům a mířil na něj Dracovou hůlkou:
„Avada Kedavra!“
„Expelliarmus!“
Ozvala se rána jako výstřel z děla a vprostřed kruhu, kde se kouzla střetla vyšlehly zlaté plameny. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl Bezovou hůlku, které vyletěla so výše, temná, proti slunečnímu svitu, otočila se podél kouzelného stropu jako hlava Naginiho a zamířila směrem ke svému pánu, jehož nemohla zabít a který si pro ni konečně přišel. A Harry, s neomylnou přesností chytače, hůlku zachytil do své volné ruky, zatímco Voldemort s rozhozenýma rukama padal k zemi, úzké zornice svých rudých očí protočené dozaadu do hlavy. Tom Raddle dopadl na zem, neodvolatelně a nekompromisně, jeho tělo zcvrklé a ochablé, bílé ruce prázdné, hadí obličej ztuhlý a bez ducha. Voldemort byl mrtvý, zabit svou vlastní obrácenou kletbou a Harry tu stál s dvěma hůlkami a zíral na prázdnou tělesnou schránku svého nepřítele.
Okamžik bylo ticho, šok z toho, co se stalo, jakoby na chvíli zastavil čas, a potom se najednou kolem Harryho rozpoutala bouře, místnost naplnil křik a jásot přítomných lidí. Slunce, jenž právě vyšlo mocně prozářilo okna, zatímco se všichni rozběhli k němu. První u něj byli Ron s Hermionou, kteří ho sevřeli v obětí, a křičeli něco nesrozumitelného, až mu to trhalo uži. Potom tam byli Ginny, Neville a Lenka a všichni Weasleyovi a Hagrid a Kingesley a profesorka McGonnagallová, profesor Kratiknot a profesorka Prýtová a Harry jm z jejich křiku nerozumněl ani slovo, ani nevěděl, kdo všechno kolem něj je a snaží se ho obejmout nebo alespoň chytit za ruku a stovky lidí se kolem něj tlačily a všichni se snažili dotknout Chlapce, který zůstal na živu, a který to teď všechno skončil –
Slunce už nad Bradavicemi vyšlo úplně a prozářilo Velkou síň, která byla plná života. Harry se spolu s ostatními současně radoval a současně truchlil. Chtěli ho mít u sebe, svého vůdce, svůj symbol, svého zachránce a to, že už dlouho nespal a že opravdu stál o společnost jen pár z nich, to jim zřejmě nedocházelo. Musel hovořit s pozůstalými, tisknout jim ruce, dívat se, jak pláčou, přijímat jejich díky a poslouchat novinky, které se s příchodem nového dne odevšud ozývaly. O tom, že ti, kteří byli ovládáni kletbou Imperius po celé zemi, přišli k sobě, že Smrtijedi buď prchali, nebo byli chyceni, že z Azkabanu byli okamžitě propuštěni všichni nevinní vězni a že Kingsley Pastorek byl dočasně jmenován do funkce Ministra kouzel …
Odnesli Voldemortovo tělo a uložili ho do komnaty vedle Síně, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a dalších padesáti, kteří v boji s ním zemřeli. Profesorka McGonnagallová znovu rozestavěla kolejní stoly, ale nikdo už podle kolejí neseděl, všichni byli smíchaní dohromady, učitelé a studenti, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítkové, poraněný Firenze odpočíval v rohu a rozbitým oknem se na ně smál Dráp a lidé mu házeli do otevřené pusy jídlo. Po chvíli si unavený a vyčerpaný Harry všiml, že vedle něja sedí na lavici Lenka.
„Být to já, chtěla bych trochu klidu a pokoje,“ řekla.
„Mluvíš mi z duše,“ odpověděl.
„Já je odlákám,“ řekla. „Obleč si svůj plášť.“
A než stačil Harry něco říct, zvolala: „Óóó, podívejte, Blábolivý sekáč!“ a ukázala ven z okna. Všichni, co to zaslechli, se ohédli a Harry přes sebe přehodil plášť a vyrazil pryč.
Teď mohl bez problémů projít Síní. O dva stoly dál spatřil Ginny, seděla s hlavou opřenou o matčino rameno: bude mít ještě hodiny a dny a možná i roky na to, aby si s ní promluvil. Viděl Nevilla, který měl vedle talíře položen Nebelvírův meč a byl obklopen skupinkou cdychtivých obdivovatelů. Jak kráčel dál uličkou mezi stoly, viděl tři Malfoyovy, kteří stáli semknutí u sebe, jakoby si nebyli jistá, zda tu mají nebo nemají být, ale nikdo jim nevěnoval pozonost. Všude, kam se podíval viděl rodiny opět pospolu, až nakonec konečně spatřil ty, po jejichž společnosti toužil nejvíc.
„To jsem já,“ zašeptal přikrčený mezi nimi. „Půjdete se mnou?”
Ron s Hermionou okamžitě vstali a společně s Harrym opustili Velkou síň. V mramorovém schodišti zely velké díry, chyběla také část zábradlí, a každých pár kroků byly vidět sutiny a krvavé skvrny.
Někde v dálce zaslechli Protivu který létal chodbami a zpíval vlastní vítěznou básničku :

Zmákli jsme to, dali jsme je, Potter jim to nandal,
Pod drnem už Voldy hnije, teď zas bude sranda!

„Opravdu pochopil tragičnost celé věci, že?” řekl Ron a otevřel dveře aby mohli Harry s Hermionou projít.
Harry by se cítil šťastný, ale vše bylo zahaleno vyčerpáním a bolest ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové ho probodávala na každém kroku. Ze všeho nejvíce pociťoval nesmírnou úlevu touhu po spánku. Nejdříve ale musí vše vysvětlit Ronovi a Hermioně, kteří mu tak dlouhou dobu stáli po boku. Zasloužili si pravdu, dlužil jim to. Pečlivě jim vylíčil co viděl v myslánce a co se stalo v zapovězeném lese, přičemž ani jeden ho nepřerušoval. Nakonec dorazili tam, kam směřovali, aniž by někdo z nich zmínil kam vlastně jdou.
Když viděl chrliče chránícího vstup do ředitelovy pracovny naposled, tak stál ješte na svém místě. Nyní se ale nakláněl sražený stranou, vypadal trochu omráčeně a Harry si nebyl jistý jestli ještě dokáže rozeznat heslo.
„Můžeme jít nahoru?” zeptal se chrliče.
„Bezevšeho” vzdychla socha.
Přelezli přes něj na spirálovité schodiště které je vyvezlo pomalu nahoru jako výtah. Harry otevřel dveře.
Krátce se podíval po kamené Myslánce, která ležela na stole přesně tam, kde ji nechal, a potom se ozval ohlušující zvuk při kterém vykřikl. Lekl se, že jsou to kletby vracejících smrtijedů za znovuzrozeným Voldemortem..
Byl to však potlesk. Kolem dokola na zdech ve svých obrazech stáli Bradavičtí ředitelé a ředitelky a tleskali mu, mávali mu klobouky a v některých případech i parukami. Nakláněli se ze svých obrazů aby se mohli držet za ruce, houpali se na křeslech na kterých byli namalováni. Dilys Derwent vzlykal, Dexter Fortescue mával svím naslouchátkem, a Phineas Niggelus volal vysokým hlasem:
„Nechť je známo že Zmijozel sehrál také svou roli! Nezapomeňte na naše přispění!’’
Harry měl však oči pouze pro muže stojícího v největším portrétu přímo za ředitelským křeslem. Slzy mu padaly zpoza půlměsícových brýlí na dlouhé stříbrné vousy, a pýcha s vděčností které z něho vyzařovali naplnily Harryho stejným pocitem klidu jako fénixova píseň.
Nakonec Harry zvedl ruce a portréty utivě ztichly, a čekali až promluví. Jeho slova mířila k Brumbálovi a volil je velmi opatrně. Přesto že byl vyčerpaný a pohled měl zamlžený, musel získat ještě jednu radu.
„Ta věc která byla ukrytá ve zlatonce,” začal, „Upustil jsem ji v lese. Nevím kde přesně ale nehodlám jí znovu hledat. Souhlasíte?”
„Můj drahý chlapče, souhlasím,” řekl Brumbál, přičemž okolní portréty vypadaly zmateně a zvědavě. „Moudré a odvážné rozhodnutí, ale nic menšího bych od tebe ani neočekával. Ví někdo jiný kde to ti spadlo?”
„Nikdo,” řekl Harry, a Brumbál spokojeně přikývl.
„Přesto si hodlám ponechat Ignotův dar,” pokračoval Harry a Brumbál se usmál.
„Ale samozřejmě, Harry, je navždy tvůj, dokud ho nepředáš dál!”
„A dál je tu tohle.”
Zvedl Bezovou hůlku, přičemž se na ní Ron a Hermiona zadívali s takovou úctou, že se to Harrymu i přes jeho zubožený stav nelíbilo.
„Nechci ji.” řekl.
„Co?” vykřikl Ron „Zbláznil ses?”
„Vím že je mocná,” začal unaveně. „Ale s mojí jsem byl šťastnější. Takže ...”
Sáhl do váčku na krku a vytáhl dvě poloviny cesmínu chatrně spojené pouze fénixovím perem. Hermiona řekla že to nepůjde spravit, že poškození bylo příliš velké. Vše co věděl bylo, že když nezabere tohle tak už nic.
Položil rozbitou hůlku na ředitelský stůl, dotkl se jí špičkou Bezové hůlky, a řekl: „Reparo .”
Ze znovu spojené hůlky vyletěly červené jiskry. Harry věděl že se mu to povedlo. Zvedl svou hůlku a pocítil z ní vycházející teplo, jako kdyby se hůlka a ruka těšily z opětovného schledání.
„Vrátím Bezovou hůlku,” řekl Brumbálovi, který ho sledoval s velkým obdivem, „zpět odkud přišla. Může tam zůstat. Když zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, měla by se její moc zlomit, ne? Předchozí plán nebude nikdy poražen. To bude její konec.”
Brumbál přikývl. Usmívali se jeden na druhého.
„Jsi si jistý?” zeptal se Ron. V jeho hlase Harry zaslechl slabou stopu touhy jak Bezovou hůlku pozoroval.
„Myslím že má Harry pravdu,” ozvala se tiše Hermiona.
„Ta hůlka znamená víc problémů než za které stojí .” řekl Harry.” A upřímně,” otočil se od portrétů a myslel pouze na postel s nebesy která na něho čekala v Nebelvírské věži, a byl zvědavý jestli by mu tam mohl Krátura přinést sendvič. „Už jsem měl dost problemů na celý život.”




Komentáře:

  1. Jirik3. 8. 2007 9.03

    Kolik má kniha celkem kapitol?



    odpovědět
  2. Samara3. 8. 2007 11.15

    36 + epilog



    odpovědět
  3. keba18. 8. 2007 11.34

    dik moc za preklad



    odpovědět
  4. gar19. 8. 2007 21.26

    super moc dík



    odpovědět
  5. katka28. 8. 2007 20.44

    je to dobrý to si přeložila nebo jsi to odněkud stáhla



    odpovědět
  6. Zuzka30. 8. 2007 18.50

    Chšla bych Ti poděkovat..!! Za to, že jsi si s tím dala práci a přeložila to pro nás..!! Neumím to nějak vyjádřit slovy a proto Ti říkám VELKÉ DÍK!!



    odpovědět | Odpovědi: tzzt [24],
  7. lenka7. 9. 2007 8.17

    dikec mas vsechny kapitoli je to super



    odpovědět
  8. Ondra18. 9. 2007 16.06

    Nechápu, že to mimino, co Harry viděl, byl Voldemort. Už jsem to četl v Angličtině a myslel jsem, že tomu lépe porozumím. Neporozuměl.



    odpovědět
  9. kvítko921. 9. 2007 19.43

    ´konečně voldemort umřel!!!!



    odpovědět
  10. vojta22. 9. 2007 14.07

    ja ale nekde cet ze harry bude mít 3deti



    odpovědět
  11. Eva4. 10. 2007 17.31

    Diky,diky moc! Ja jsem hrozne zvedavy clovek a asi bych do zimy samym nedockanim praskla! Dekuji,ze jsis dala takovou praci!!!



    odpovědět
  12. Katka Čulíková15. 10. 2007 18.22

    Skvele miluju herryho pottera !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!



    odpovědět
  13. lenka17. 10. 2007 18.44

    Superrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr



    odpovědět
  14. fifha25. 10. 2007 23.50

    diky moc za preklad fakt diky jinak bych musel cekat az to vyjde mno proste dik



    odpovědět
  15. Marcik28. 10. 2007 10.18

    fakt dik je to supr fakt moc ik zajimalo by me skud to mas=)cawky a dik



    odpovědět
  16. Lord.Fornat3. 11. 2007 9.03

    fakt kouzelny, preklad super, nemam co vycist, dik



    odpovědět
  17. Fimon12. 11. 2007 22.12

    Díky. Strávil sem hezký tři dny četbou. Dík moc.



    odpovědět
  18. Iies28. 11. 2007 17.30

    Četla jsem tvůj překlad celý již dvakrát a některé pasáže i víckrát. Dohnaly mě k slzám.. to, že jsi toto přeložila jsi spůsobila některým lidem slzy štěstí.. děkuji za všechny, kteří četli jedním dechem



    odpovědět
  19. Endy10. 12. 2007 19.59

    to co bych ti ctěla říct se snad nedá ani vyjádřit.....seš fakt hodnej člověk, já bych to nedokázala přeložit ani za nic...........MOC TĚ OBDIVUJI........A HROZNĚ MOC DĚKUJU..



    odpovědět
  20. Mipox8. 2. 2008 22.01

    ja prostě chcu 8 díl asi zajdu zbít rowlingovou a budu jí tak dlouho mučit dokud tu osmičku nenapíše:)



    odpovědět
  21. Mikia24. 2. 2008 16.43

    Ja nemam slov tu posledni kapitolu ctu podruhe a je to uzasny fakt uz se tesim na normalni knizku je to nadherny a Rowlingova ma muj obdiv protoze tohle bych nikdy nedokazala vzdyt Harryho miluji lidi na celym svete je to fakt fantasticky



    odpovědět
  22. ronald weasly2. 7. 2008 18.04

    hej milujuu harryhoooooo..taky sem tu knížku četla tak 1000krát a pokaždý to maj všeci jinak je to fakt super miluju..taky souhlasim se zbitim rowlingové..prostě nám musí napsat 8!!!!MUSÍÍÍ!!!!



    odpovědět
  23. pytel16. 7. 2008 22.07

    jzs som chcol aby harry umrel a i hermiona nebo ron...skoda ...ta rowlingova to posrala



    odpovědět
  24. tzzt18. 11. 2009 16.59

    Odpověď pro Zuzka [6]: sklapni



    odpovědět
  25. Lesslie11. 10. 2010 20.48

    Hele, ty Pytle, s tím jdi do háje, skončilo to tak jak má, napiš si něco svýho a tam klidně všechny zabij, jestli chceš ale neoravuj s tím tady ,
    a Samaro, nevím jak vyjádřit svou vděčnost nad tím, že sis dala tu práci a přeložila to, opravdu před tebou smekám, já bych si to asi jen, když už, přečetla pro sebe v ájině, jsi skvělá =)



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: